Literární soutěž

Kladenské inspirace – literární soutěž Sládečkova vlastivědného muzea

Soutěž probíhala od června do září. Uzávěrka 30. září 2010.
Z naší školy se zúčastnili 3 žáci: Michal Beneš, 8.A, Barbora
Linhartová, 6.C a Ondřej Kroupa, 7.A. Všechny práce byly oceněny.
Žáci získali propagační materiály, knihu, volnou vstupenku do muzea pro
celou rodinu a sladkou odměnu.

Kladenská inspirace – ukázka

„Co to má být, pane profesore?“ zeptal jsem se, když jsem přišel k panu profesorovi do jeho soukromé dílny. „No to je přeci stroj času!“ odpověděl a já jsem si při pohledu na podivný stroječek s volantem a sedadly připadal jako v blázinci. „A co s tím zamýšlíte?“ optal jsem se ho znovu. „S tím doletíme až k dinosaurům! Vy totiž pochopitelně poletíte se mnou.“ řekl mi a já už se začal bát toho dne.
Za úsvitu jednoho víkendového dne jsme oba odtlačili stroj z garáže ven na kladenské sluníčko. Starostlivě jsem se podíval na rozdělovské věžáky. Možná už je nikdy neuvidím, napadlo mne, ale rychle jsem tu myšlenku zavrhl. Profesor mezitím připravil zásoby na cestu a usedl do stroje. „Tak co je s vámi, jak dlouho budu ještě čekat?!“ řekl naoko rozzlobeně a já jsem byl nucen nasednout. Pan profesor začal cosi mačkat na ovládacím panelu a najednou se ozvalo hučení motoru. Malinko jsme se vznesli nad zemí, asi tak o metr a profesor řekl: „Teď se držte, vyrážíme!“ Na ten příkaz zatáhl velkou pákou směrem k sobě. Stroj sebou škubnul a kolem nás se rychle začalo vše měnit. Některé budovy mizely, jiné se objevovaly. Stromy rostly do země, a když jsem vzhlédl k Rozdělovu, místo věžáku tam bylo pole. A dál a dál jsme se přesouvali zpět v čase, až najednou sebou začal stroj podivně škubat. „Co se to děje?“ zeptal jsem se profesora. „Tohle nevypadá dobře, dochází nám palivo, netušil jsem, že má ten stroj tak hrozně velkou spotřebu“ odpověděl profesor. V tu chvíli stroj spadnul na zem. My jsme vypadli ven a pak už byla jenom tma…
Probudil jsem se na trávníku. Nade mnou modravé nebe bez mráčků. Opřel jsem se o lokty a rozhlédl se. Nedaleko ode mne vedle tmavého lesa ležel stroj času. Měl jenom pár částí upadlých, jinak byl v pořádku. Opodál ležel profesor a něco bručel. Všude kolem nás byl pouze a pouze les. Popošel jsem směrem k profesorovi. „Je vám něco?“ zeptal jsem se ho. On přestal bručet a podíval se na mne. „Ne, nic mi není.“pověděl smutně a zvedl se ze země. „ Ale nevím, co bude dál. Podle chronoměřiče jsme v roce 1530. Kde tady vezmeme palivo, to nevím. Stroj lítá na rtuť, tu tady nenajdeme.“ dořekl zoufale a mne bylo jasné, že jsme v pořádné kaši. „A kde je město“ optal jsem se ho. „Třeba tam najdeme nějakou pomoc“ řekl jsem co nejvíce optimisticky. Odpověděl, že bychom to mohli zkusit. Šli jsme tedy na sever a doufali, že něco objevíme. Po půl hodině chůze jsme vyšli z lesa na úzkou cestičku, která vedla směrem k malé osadě v dálce. Šli jsme tedy tím směrem a došli do vesnice. Chodila tam spousta lidí. Mezi tím vším běhali psi, kočky, slepice, na malé zahrádce se pásla ovce. Vtom všechno utichlo a každé oči se upřely na nás. Pak se spustil křik a všichni utekli do chaloupek. „No jistě, vždyť my máme úplně jiné oblečení než oni!“ plácl se do čela profesor. „Co teď?“ zeptal jsem se, ale když k nám doběhlo několik mužů s vidlemi, dali jsme se na útěk. Vběhli jsme do branky u malého hrádku nedaleko a zabouchli dveře.
„Co se to tu děje?“ ozvalo se za námi a my se ohlédli. Za námi stál pěkně oblečený muž středního věku. Svýma uhrančivýma očima si nás prohlédl a odvětil: „A co to máte za podivné hadry na sobě?“ řekl přísně. „My, no…“ začal jsem, ale profesor mne rychle umlčel. „Velectěný pane, přišli jsme z dalekých krajin, sem do Kladna, abychom ti mohli předvést kousky nevídané. Ukážeme ti něco, co ještě nikdo neviděl!“ řekl profesor. Cože, tohle že je Kladno? Tahle malá ubohá vesnička obemknutá lesy a močály?! „A co za to, kašpaři?“ řekl již přívětivěji vznešený pán a profesor ho poprosil o jediné, o rtuť. „Nu dobrá, můj alchymista vám jí dá, ale běda vám, zdali mne obelháváte.“ řekl opět ten vznešený muž a po chvilce se vrátil s kalíškem rtuti. „Stačí?“zeptal se. „Stačí.“ řekl profesor a poprosil pána, aby šel s námi. Ve vesnici již ruch utichl. Prošli jsme zcela nenápadně vsí a poté jsme zamířili k lesu. Po dlouhé chůzi jsme došli až k našemu stroji času. „To nepoletí, vždyť je rozbitý!“ pošeptal jsem profesorovi, ale on mi odpověděl, že na tak krátkou cestu to vydrží. Nalil do palivové nádrže rtuť a usedl dovnitř vedle mne. Pán na to koukal velice udiveně. „To jste mne táhli celou cestu, kvůli tomuhle pekelnému stroji?“ řekl rozzlobeně a kopl do stroje. Stroj nastartoval a pána srazil k zemi. „Ještě o mně uslyšíte, jako že se Zdeněk Kladenský jmenuju!“ zařval na nás, ale to už jsme pádili časem směrem k současnosti.
Stroj měkce dosedl na trávník před profesorovým domem. Vyskočil jsem ze stroje ven. „No to bylo úžasné, to si musíme někdy zopakovat!“ zvolal radostně profesor. Já se jen pousmál a praštil do palubní desky stroje. Stroj sebou několikrát škubnul a pak vybouchnul. „Zbláznil jste se člověče, vždyť jsem tomu věnoval celý svůj život?!“ řekl smutně profesor. „Ano, ale není lepší zůstat doma? A stěžovat si můžete kde? Na lampárně!“ odpověděl jsem a odešel.