Jakub Krása -Žide Davide

Báseň, za kterou získal žák ocenění v soutěži “Nepište do šuplíku”

Žide Davide !
Jakub Krása

Jmenuji se David F.
a chci Vám říci svůj příběh.
Příběh o svém židovství,
rodině a přátelství,
o válce a lidskosti.

Jaro 1938…

V ten čas mi bylo dvanáct roků.
Když najednou – vzal mě někdo za pravou ruku
a povídá : ,,Ty žide hnusný, táhni pryč,
seš jen zemský parazit.”
,, Brzy s tebou bude amen, “ řka
a hodil po mě kámen.

Já lekl se, utíkám
a říkám : ,, Nechte mne, prosímVás!”

Když jsem domů doběhl,
tatínek se mne lekl.
Řekl jsem mu všechno hned,
co se stalo po škole.

Maminka plakat začala,
řkouc: ,, Já to říkala!”

Tatínek smuten,
hledě na mne,
,, Sedni si, synu,
a poslouchej hlavně.”

On vysvětlil mi,
co se děje.
Že válka hrozí
a Židům se prý každý směje.

Mluvil asi hodinu,
viděl jsem naň,
že starost má o svou rodinu.

A nakonec řekl mi :
,, Buď hrdý, synu,
že židem jsi !”

Nastaly nám těžké chvíle,
Židé byli nadávek cíle.

Leden 1939…

V ten čas mne opustili,
skoro všichni přátelé.
Jen Jiří T. si stále dál
hrál se mnou,
s židem vesele.

Tatínek byl ze dne na den
smutnější
a smutnější.
Tichý byl
jak říční kámen,
neb starosti měl největší.

S Jiřím jsme teď chodili
sáňkovat na stráně,
občas sněhuláky tvořili
tlusté jako báně.

Jednou jsem šel koupit mouku
mamince na koláče,
však z krámu jsem byl vyhozen
a označen za smrkáče.

Tatínek měl velkou zlost
na hokynáře jménem Hvozd.
Šel si s ním hned promluvit,
však vrátil se
a s dvěma monokly.

,, Co je to dnes za svět,
vždyť Hvozd náš dobrý přítel byl, “
pronesl tatínek
a chladil si své monokly.

Nastaly nám těžké chvíle,
Židé byli lidu cíle.

15.3.1939…

Ráno jsem se probudil
v sedm hodin,
jako vždy.

Jdu já pojíst do kuchyně
a vidím matku v otcově klíně.

Vidím ji, jak strašně pláče,
otec smuten ještě víc,
řka : ,, Je tu Hitler, milý chlapče,
nejhroznější toť měsíc !”

Strašné zprávy z rádia,
utichly náhle.
,, Že židem jsi ty ,synu,
neříkej nikomu hlavně! “

Zanedlouho strašný rachot,
linul se k nám krajinou.
Kdo mohl,
tak si stoupl za plot,
vítat Němce s květinou.

Od příjezdu nacistů
změnilo se mnoho.
Do školy jsem nemohl
a někdo mi rozbil
mé milované kolo.

Židé hrozně ubyli,
vlastně skoro nebyli.
Ve městě jenom my
a dvě – tři židovské rodiny.

Nacisté nám tvrdili,
že pracují pro armádu.
Však neřekli nám nikdy,
tu hroznou,
strašnou pravdu.

Chtěli my jsme emigrovat,
však chudí my jsme byli.
Nezbývalo než se schovat,
jak kanální krysy.

Nastaly nám těžké chvíle,
Židé byli nacistů cíle.

Jednoho dne k ránu,
objevilo gestapo naši schovávárnu.

,, Všichni ruce za hlavu,
lehnout na zem a pomalu !”

Pak nám oči,
ruce, nohy,
svázali
a do auta nás nacpali.

Teď prý jedem na stanici
a rozmyslet si máme,
co říkat budem hlavnímu,
neb vrchnímu ve štábe.

Po příjezdu na stanici,
řekli nám vše rychle,
prý zbraní my jsme překupníci,
hnusové a Židé.

Ortel byl však jednoznačný,
do ” pracovních “ táborů.
,, Za práci vy buďte vděčný,
zvlášť pracovat pro stranu.

Rodiče jsem od té doby,
neviděl já nešťastný.
Rozdělili nás
a co by,
Židům to přece nevadí.

V táboře smrti…

Prý pracovní tábory,
to jsou řeči prolhané.
Spíš smrtonosné komory,
to je pravda né že né.

Zapomněl jsem zcela,
jak je krásné léto,
zapomněl jsem zcela,
jak as chutná čerstvé mléko.

Však na rodiče
a na Jirku,
nepřestával jsem myslet
ani chvilku.

Nejhorší však byla zima,
v té dřevěné boudě,
já krčil se vždy jenom tiše,
ve stinném,
temném koutě.

Zdrcující konec…

V táboře do konce války,
já rubal uran pro skopčáky.

A jednoho dne skutečně,
přišel konec.
Válce odzvonil
mrtvolný zvonec.

Však muka jsem si prožil,
ve válce i po ní.
Matka s otcem nežili,
neb zabili je oni.

Jirku jsem však neviděl,
do konce svého života.
Asi ani nevěděl,
zda živ
či jsem mrtvola.

Dnes už jsem starý
nemocný pán
a ještě chci říci Vám:
,,Dokud na světě lidé budou,
války nikdy nepřestanou,
protože
SVĚT JE LIDÍ
A LIDÍ JE SVĚT.

(Věnováno všem židovským obětem, které padly v druhé světové válce.)